Lidé si často pletou bojovníka s rváčem. Myslí si, že umění Budo je o tom, vyhrát každý střet, zlomit každého protivníka, dokázat svou sílu v každé situaci. To je ale obrovský omyl. To je pohled ega, ne pohled klidné mysli.
V dojo se učíme techniky, drilujeme údery, páky a hody. Ne proto, abychom je bezmyšlenkovitě používali na ulici, ale abychom jim porozuměli. Abychom pochopili jejich sílu a zároveň jejich omezenost. Ten největší dar, který ti trénink dá, není schopnost někoho zničit, ale sebevědomí, které ti dovolí se konfliktu vůbec neúčastnit.
Představ si situaci. Někdo na tebe křičí, provokuje tě, chce tě vtáhnout do své špinavé hry. Tvoje ego křičí: „Braň se! Ukaž mu! Nenech si to líbit!“ Ale co tím získáš? I když ho fyzicky nebo slovně „porazíš“, prohrál jsi. Nechal ses stáhnout na jeho úroveň, plýtval jsi svou energií, ztratil jsi svůj vnitřní klid. Jeho jed se dostal do tebe.
Skutečný bojovník v takové chvíli nevidí protivníka. Vidí jen zbytečný chaos. A z chaosu se odchází.
Odejít není prohra. Není to zbabělost. Je to nejvyšší forma kontroly. Je to strategické rozhodnutí. Je to jako v boji – když vytvoříš prázdný prostor tam, kde soupeř čeká cíl, jeho útok míří do ničeho. On sám ztratí rovnováhu a spadne. Tím, že odejdeš z nesmyslného boje, necháš ego svého protivníka, aby porazilo samo sebe.
Bojovat umí každý hlupák. Ale vědět, kdy je moudřejší nebojovat, otočit se a s klidnou myslí odejít… to vyžaduje disciplínu, nadhled a skutečnou vnitřní sílu. Šetři svou energii na bitvy, na kterých opravdu záleží. A těch je v životě mnohem méně, než si myslíš.
To je cesta. To je Budo.
-rg-