Viceadmirál Takidžiró Óniši, postava nesmazatelně a tragicky zapsaná do dějin jako „Otec kamikaze“, zanechal odkaz, který dodnes vyvolává otázky a nutí k zamyšlení. Jeho životní dráha je pohnutým svědectvím o tíze velitelských rozhodnutí v mezních situacích, o střetu kultur a o hlubokých propastech, jež válka rozevírá v duši člověka i národa. Příběh muže, který stál za zrodem sebevražedných útoků, není snadné soudit, vybízí spíše k tiché kontemplaci nad silami, které formují osud jedince i celých říší.
Kdo byli Kamikaze?
Kamikaze (japonsky 神風, „božský vítr“) byly speciální japonské útočné jednotky, především letci, kteří během druhé světové války prováděli sebevražedné útoky na spojenecké lodě. Jejich cílem bylo způsobit maximální poškození nepříteli tím, že se se svým letounem naloženým výbušninami zřítili přímo na cíl.
Původně se slovo „kamikaze“ vztahovalo na tajfuny, které ve 13. století dvakrát zničily mongolskou invazní flotilu, a tím zázračně zachránily Japonsko. Během druhé světové války, kdy se Japonsko potýkalo se zhoršující se válečnou situací a drtivou převahou Spojenců, byly tyto sebevražedné útoky vnímány jako zoufalý pokus zvrátit průběh války a ochránit Japonsko.
Poslední akt: Pokání a odkaz
Když japonské císařství zmlklo v bezpodmínečné kapitulaci, Óniši, ve věku padesáti čtyř let, zvolil 16. srpna 1945 cestu seppuku. Nebyl to útěk, ale poslední, drtivý akt odpovědnosti. V tichu svého domova sepsal omluvu čtyřem tisícům mladých duší, které vyslal na jejich poslední let. Jejich oběť měla vykoupit budoucnost. Svým druhům, kteří přežili, zanechal odkaz: zasvětit síly obnově země a hledání míru mezi národy. Svou smrt označil za pokání, obětované duchům padlých letců a jejich rodin.
Formování ducha bojovníka
Ónišiho cesta započala v Ašidě, prefektuře Hjógo, 2. června 1891. Formován Císařskou námořní akademií, kde patřil k nejlepším, zasvětil svůj život službě a rozvoji námořního letectva. Jeho mysl však nespočívala jen na technice; pronikal do psychologie bojovníka, zkoumal etiku války, což zúročil v knize „Válečná etika Císařského loďstva“ (1938). Chápal, že skutečná síla se nerodí jen z oceli, ale z ducha.
Vnitřní konflikt a služba říši
Ačkoliv vnitřně nesouhlasil s rozpoutáním války proti Spojeným státům, vědom si jejich zdrcující převahy, jako muž povinnosti vedl svou 11. leteckou flotilu do boje. Osud ho později, na sklonku roku 1944, postavil do čela 1. letecké flotily na Filipínách, v době, kdy se válečné štěstí odvracelo a tlak na výsledky byl enormní.
Zrod tragické taktiky
Právě zde, tváří v tvář drtivým ztrátám a rozkazu zničit nepřátelskou přesilu za každou cenu, Óniši dospěl k rozhodnutí, které navždy poznamenalo jeho jméno. Myšlenka sebevražedných útoků, které se zprvu bránil, se v jeho očích stala poslední zoufalou nadějí, jediným prostředkem, jak navzdory oslabené síle maximalizovat úder proti nepříteli. Bylo to rozhodnutí zrozené z nejhlubší krize, kdy konvenční cesty selhaly a od velitelů se očekávaly nemožné výsledky.
Odchod ze světa a svědectví meče
I jeho poslední čin byl veden železnou vůlí. Aby jeho pokání bylo co nejúplnější a odchod z tohoto světa co nejbolestnější, odmítl pomocníka (kaishakunina), jenž by ukončil jeho utrpení. Zápasil se smrtí patnáct hodin, v tichém svědectví svého odhodlání nést plnou tíhu svých činů. Meč, svědek jeho posledního zápasu se sebou samým, dnes tiše spočívá v muzeu Júšúkan u svatyně Jasukuni.
Memento pro budoucnost
Příběh Takidžiró Ónišiho zůstává jako memento. Připomíná, že i v nejtemnějších hodinách, kdy se zdá, že není volby, člověk stále zápasí se svým svědomím, povinností a hledáním smyslu – i kdyby tím smyslem mělo být přijetí nejvyšší oběti jako cesta k usmíření. Jeho osud je varováním i výzvou k hlubšímu pochopení složitosti lidské povahy tváří v tvář nepředstavitelným tlakům.